Jmenuji se Michala Malá (ano, doopravdy jen Michala, ne MichaEla ! ), narodila jsem se 13.4. 1996 v Praze, a tam i bydlím. Momentálně prvním rokem studuji kynologii na ČZU a zatím mě to celkem baví, ikdyž jen o psech to opravdu není.

Od malička jsem měla psy ráda. Víc jsem se začala zajímat až v roce 2007, kdy jsem k 11. narozeninám dostala Encyklopedii psů, a po každodenním hledáním toho nej chlupáče jsem našla sheltii, a věděla jsem, že TO přesně chci mít doma. V té době jsem nevěděla, že existují nějaké agility či jiné psí sporty. Začalo přemlouvání, hledání toho nej štěňátka, s kamarádkou jsme plánovali jak a co budeme dělat... ale ... Tou dobou jsme měli doma 13-ti letou Borinku, která se bála psů, a tak další pes nepřicházel v úvahu. A až teprve potom jsem si uvědomila, jaký poklad máme doma. Borinka, ač už v seniorském věku, byla velmi aktivní. Moje touha po "dělání" něčeho se psem byla veliká a tak jsem ve svých 13-ti letech začala tehdy už skoro 15-ti letou Borinku cvičit. Začátky nebyli jednoduché, všechno jsem pokoušela metodou pokus-omyl. Pak jsme si ale začali rozumět a Borinka se naučila přes 20 různých psích triků, na chalupě jsme běhali "agility", zúčastnili jsme se spolu i voříškiády, kde jsme se sice neumístili v první trojce, ale Borinka vyhrála titul Nejstaršího psa výstavy Osmičkový voříšek 2010 (16 let). Všechno bylo úžasné, dokonalé...ale...

Všechno jednou končí.... V pátek 11.2. odjela babička s mou mladší sestrou Kristýnkou na chalupu, já s maminkou jsme se softballovou reprezentací odletěli na turnaj do Amsterdamu. Ten den byla Borinečka neskutečně veselá. Když jsme pak v neděli 13.2. 2011 přistávali na letišti v Ruzyni, Kristýnka volala mamince, že má Borinka nějaký záchvat a na nic nereaguje. O několik minut pozděli pro mě přišla obrovská rána - Borinka umřela.

Do teď mi Borinka moc chybí a stále na ní s láskou vzpomínáme. 

I přesto co se stalo jsem věděla, že bez pejska nezůstaneme. Původně jsme plánovali štěňátko Francouzského buldočka, protože já jsem byla tou dobou v kadetské softballové reprezentaci, se kterou jsem se celý rok připravovala na ME v Belgii. I přes usilovné hledání se žádný Frbullek neobjevil...

Až jednoho dne jsem narazila na inzerát CHS Majlia. Byli volní ještě 3 pejsci (bikolorek a 2 trikolorci). Moc jsem nevěřila tomu, že by se mi podařilo přemluvit zbytek rodiny, ale i tak jsem to zkusila... Plánovali jsme frbullka a nejlépe holčičku, a já jsem přemlouvala na šeltii a ještě navíc kluka. Vůbec jsem nemohla uvěřit tomu, že mamka s Kristýnkou nakonec souhlasili ! A tak jsme si 5.3.2011 jeli podívat do Stříbrné Skalice, kde už zbyl volný jen malý Angel. V tu chvíli jsem vůbec nad ničím nepřemýšlela, protože jsem věděla, že šeltii můžu mít teď nebo nikdy. A tak i přesto, že jsem neviděla rodiče, ani žádné oficiální papíry a štěňátku byli už skoro 4 měsíce, jel malý Andílek s námi domů, kde se z něj stal velký pražák :)).

Čas plynul a Angienek oslavil již 5. narozeniny a tak jsem pomalu začala přemýšlet o dalším psím parťákovi. Představa byla jasná, měl to být opět bikolorek a ideálně kluk. Dokonce jsem našla i úžasnou černobílou fenku a věděla jsem, že přesně od ní chci štěně, ale to by nebylo ono, kdyby to vyšlo hned na poprvé. Moje oblíbenkyně nakonec nebyla ani uchovněná. A tak jsem hledala dál a našla skvělou chovatelku, co plánovala vrh po své skvělé černobílé holčičce a ještě navíc kryla úžasným psem. Už jsem plánovala, jak si pojedu pro svého vysněného bikolorka, čekala jsem na jakoukoliv zprávu o porodu a konečně jsem se dočkala! Narodila se tři nádherná štěňátka - zlatý kluk, zlatá holčička, černobílá holčička, jen ten můj černobílek chyběl..

Samozřejmě jsem byla zklamaná a chtěla jsem si počkat na další vrh. Jenže to bych nesměla narazit na jednu FB diskuzi, kde se někdo zmiňoval o CHS Perla z Polabí. O vrhu jsem věděla, ale moc jsem mu nevěnovala pozornost, protože jsem chtěla toho svého bikolorka. Byla téměř půlnoc 29.března 2016, když jsem ho uviděla. Na první pohled jsem se zamilovala do krásného trikolorka a co víc, hned po shlédnutí jeho videa jsem věděla, že to je ON! Neváhala jsem ani chvíli a ještě tu noc napsala chovatelce. Domluvili jsme se, že se na něj pojedu hned v pátek, na apríla, podívat. Před návštěvou jsem byla dost nervózní, abych něco nezkazila a dokázala chovatelku přesvědčit, že jsem správným zájemcem pro jejího miláčka :) Do malého krtečka jsem se naprosto zamilovala, čekal mě už jen jeden, nejtěžší úkol...

..přesvědčit rodinu, že jsem se nezbláznila, když chci do bytu druhého pejska a že ho rozhodně nechci proto, že by mi Angienek nestačil. Čas neúprosně letěl a vypadalo to opravdu beznadějně, ale malý trikolorek má naštěstí to správné jméno, Wonder = ZÁZRAK! Nevěřila jsem tomu, ale zázraky se dějí! :) Doma všichni povolili a maminka dokonce jela pro Wontíka se mnou. Byla to opravdová rychloakce. Už v pátek 8.4.2016 jsme si ho dovezli domů a teď jsme všichni šťastní, že ho máme. :)